Po dlouhé roky, možná věky, bylo žen mezi vinaři jako šafránu. A zdaleka nejen u nás. Přitom ženy jako by byly pro víno stvořené - jemný nos i vytříbenou chuť jim mnozí muži mohou závidět. Když jsem jel na Moravu, abych mluvil se třemi z nich, zdůrazňovaly mi kolegyně: „Hlavně zjisti, jaké to je pro ženu prosadit se v tak typicky mužském oboru.“ Čekal jsem, že je muži budou spíš hecovat a dělat si z nich legrácky. Ale že někdy musejí o svou pozici tolik bojovat, mě překvapilo.
Chtělo to odvahu, tak ji našla
Helena Bednaříková (40), majitelka vinařství
Vinařství se na domácím záhumenku ve Velkých Pavlovicích věnoval už tatínek i dědeček Heleny Bednaříkové. „Taťka dělá velice pěkná červená vína, srdcem a bez chemie,“ říká majitelka vinařství Helena.
„Měla by chutnat lidem, kteří věří, že jim dobré červené dodá energii a elán do života. Snažím se červená dělat podle jeho filosofie. Daří se jim tady. Díky sprašovým půdám mají keře vinné révy i třicet metrů hluboké kořeny, takže tu dobře dozrávají také modré odrůdy.“
Když se rodiče rozvedli, tatínek si odvezl své sudy pryč. Bylo jí dvanáct a zvědavě pak chodila do sklepa za dědečkem. Nejvíc ji zajímala druhá bečka od dveří, ve které bylo André. Vždycky trošku dostala. Dodnes má tuhle odrůdu nejradši.
Chceš dělat víno? Tak se to nauč. Sama!
Od dědečka odkoukala pár postupů a později dělala víno pro sebe i pro známé. Když se ale před sedmi lety rozhodla založit rodinné vinařství Helena, musela si spoustu věcí nastudovat. Věděla, že s tradičními postupy, které se naučila, nevystačí.
„Pořád jsem byla naložená v knihách, protože chlapi vám tady toho moc neporadí, s výjimkou dvou třech známých. Řeknou: Chceš dělat víno? Nauč se to! Tak jo. Na hodně věcí jsem musela přijít sama. Ve vinici i ve sklepě. Občas jsem si u toho poplakala, ale nevzdala jsem to.“
V té době byla svobodná matka se třemi dětmi a vinařina pro ni nebyla jen vášeň, ale i způsob, jak se uživit. Pustit se však v její situaci do investice, jakou představuje moderní vinařství a nové technologie, to vyžadovalo kuráž. Helena ji našla.
Tři tetičky sudičky
Dnes má vedle čtyř dětí a prosperujícího vinařství také profesionální degustátorské zkoušky, takže jezdí hodnotit vína na nejrůznější soutěže. S chodem vinařství jí pomáhá rodina, včetně přítele Martina. S pracemi ve vinici pak i nejstarší syn Ladislav, který vystudoval vinařskou školu, a také tři tetičky sudičky, jak říká třem důchodkyním.
„Jedna z nich, Květa Pozdílková, dělala ve šlechtitelské stanici, takže těm věcem opravdu rozumí,“ říká Helena. „Proto svým sudičkám nemusím vykládat, co by bylo potřeba. Vědí to, možná líp než já, a samy od sebe to dělají.“
To hlavní však odpracuje sama a není toho málo. Nejde přitom jenom o výrobu vín ve sklepě. Není pro ni problém sednout za volant traktoru, míchat beton v míchačce při přestavbě sklepa stejně jako se starat o výrobu, prodej a propagaci svých vín. Snaží se dělat ta kvalitní, protože konkurovat „sudovkami“ levným a dotovaným vínům z dovozu nemá smysl.
Z kanálku se linula vůně Chardonnay
Těžkých chvil musela překonat řadu. Třeba když jí ukradli z vinice úrodu Svatovavřineckého. Stalo se to navíc v roce 2010, kdy se ho urodilo málo. Nebo když jí někdo bezděky vrazil do kohoutu u sudu se Chardonnay v pozdním sběru a z 900 litrů vína zůstalo uvnitř pouhých 200, zbytek vytekl do kanálku.
Anebo když rozšiřovali sklep a půda zasypala jednoho jejího příbuzného, naštěstí bez tragických následků. Tak bychom mohli pokračovat.
Učila se zároveň svoje vína prezentovat. Zjišťovala, jak lidi zaujmout, ale třeba také to, že si musí dávat pozor i na nevinné košilaté vtípky. Je rozdíl, jestli je říká muž, nebo žena. Alespoň některé posluchačky v publiku to tak vnímají.
Tahle holčička neunese ani kyblíček
Dívám se na fotku, na které tlačí kočárek s nejmladší dcerou Martinkou ve vinici, kde ji také kojila. Lidé, kteří Helenu neznají, si ji někdy představují jako robustní selku. Mnohé z nich překvapí, že jim potom podává ruku drobná energická žena. Když si šla jednou pro cenu, kterou získala, dobírali si ji vinaři: „Tahle holčička neunese ani kyblíček, zavolejte tu vinařku.“
Těch cen získala Helena řadu. Třeba Zlatou medaili ze soutěže Promenáda červených vín za Frankovku v pozdním sběru 2009 a další zlatou za bílé Cuvé Helena 2012 VOC, kterou dostala na Festwinu, letos podruhé obdržela titul Nejlepší vinařství na Pražském vinobraní na náměstí Jiřího z Poděbrad atd.
„Dobré víno vyžaduje hodně úsilí a dřiny,“ říká. „Když o něm však přemýšlíte a vyrobíte ho poctivě, srdcem, tak vám všechnu energii vrátí tím, že vám dělá radost a nakonec i dobré jméno.“
Šlápnout na hrozen bolí…
Marie Suská (72), rodinné vinařství
V degustační místnosti vinařství Suský ve Velkých Pavlovicích stojí krásný dubový lis z 19. století. Rodina se vinaření věnuje po generace a Marie Suská na záhumencích ve vinicích doslova vyrostla. Taky tu celý život pracovala. V posledních letech pomáhá synovi Markovi, který pokračuje v rodinné tradici. Ani další jablko přitom nepadlo daleko od stromu - druhý syn působí jako ředitel ve vinařství Jedlička.
Osud měla pohnutý. Tatínek, František Štambachr, byl starostou Velkých Pavlovic a také poslancem Národního shromáždění za lidovou stranu. Založil družstvo Vinopa, které vinařům pomáhalo se zpracováním vína.
V osmačtyřicátém ho v zinscenovaném procesu poslali za vlastizradu jako nepřítele lidu do vězení. „Celé dětství jsme za ním s maminkou jezdily do nejrůznějších věznic po republice,“ vzpomíná Marie Suská.
„Pustili ho v šedesátých letech, s podlomeným zdravím. Trvalo delší dobu, než se dal trochu dohromady.“
Mohla vystudovat jenom dvouletku, teprve později si směla udělat střední zemědělskou školu. Celý život pracovala v místním družstvu jako účetní, v devadesátých letech pak jako místopředsedkyně a předsedkyně, až do jeho prodeje soukromníkovi.
Elektrické nůžky, symbol nové doby
Na vinicích pracovala s bratrem. Ten místo vojny nastoupil do dolů v Orlové, kde ho při těžbě zasypalo uhlí. Měl pak problémy s páteří. Na vysokou se dostal ve čtyřiceti, dělal pojišťováka, neoženil se, pomáhal rodině a nakonec zemřel na rakovinu plic způsobenou zřejmě azbestem z dolů.
„Práce ve vinohradu byla kdysi těžká,“ říká Marie Suská. „Neexistovala technika jako dnes. Jen si vezměte, co vážila třeba dřevěná putna na hrozny. Také všechny postřiky jsme tahali v kýblech a tak dál.
Syn mi nedávno koupil elektrické nůžky na zastřihávání keřů. Jde to s nimi lehce, někdy až moc, člověk občas ustříhne, i co by neměl. Na Moravě je teď snaha vyrábět kvalitní vína, proto se musí část hroznů ostříhat, aby se snížil jejich počet. Ty zbývající pak snáz vyzrají do vyšší cukernatosti. Říkám Markovi: Ty bys mi měl platit bolestné. Víš, jaké to je, když šlápneš na ty ustřihnuté hrozny a ony ti pod botami křupkají?“
Bitvy se špačky
Práce ve vinohradu začíná už v lednu prořezáváním keřů a trvá až do pozdního podzimu, pak všechno pokračuje ve sklepě. Víno v sudech reaguje podle Marie jako živý organismus. A tak je potřeba se k němu i chovat. Jakmile ho nalahvujete, všechno se zastaví. Ležením se pak už jen zklidňuje a harmonizuje.
„Když k nám do vinařství přijdou návštěvníci a naše víno jim chutná, dělá mi to radost. Mám pocit, že všechna ta práce měla nějaký smysl.“
Pokud se ale někde objeví problém, je ho často potřeba řešit hned. „V posledních letech máme problémy se špačky,“ říká Marie Suská.
„Nepamatuji si, že by jich někdy bylo tolik jako teď, když se nesmějí střílet a přemnožili se. To jsou tisíce ptáků, a když se zvednou, je to jako obrovský černý mrak. Dostanou se vám i pod ochranné sítě a během chvilky zničí úrodu.“
Plašičky nebo děla, která je mají zahánět rachotem, na ně prý moc nefungují, jediné, co na ně platí, jsou cvičení sokoli. Jakmile uslyší jejich křik, okamžitě mizí. Jenže ti nad vinicemi také nemohou létat pořád.
Těžký život na vinohradech
A co si Marie Suská myslí o ženách v oboru? Kupodivu nemá dojem, že by jich bylo málo. Spíš se v družstvech věnovaly takzvaným zeleným pracím ve vinici.
Místa sklepmistrů nebo vedoucí posty je zas tolik nezajímaly, protože měly na starost domácnost, výchovu děti a často i péči o rodiče. V rodinných vinařstvích dělaly všechno, co bylo třeba a co zvládaly.
„Ten každodenní život byl někdy hodně těžký,“ říká Marie Suská. „Ale tím spíš jsem ráda chodila do vinohradu, koukala do krásně zvlněné krajiny, sledovala, jak keře kvetou, rostou, nalévají se hrozny… Mám na to většinou samé hezké vzpomínky.”
Celý článek najdete ZDE
Petr Veselý, Právo
19-10-2015 PV