První řádky tohoto článku vznikly na mezinárodním letišti O´Hare v Chicagu, kde jsem již osamocen čekal na letadlo do Vídně při návratu z mé letošní tříměsíční návštěvy Floridy. Opět jsem navštívil Kennedyho vesmírné středisko na Mysu Canaveral. Jelikož program raketoplánů byl zrušen krátcé po mé poslední návštěvě v r. 2011, jel jsem na toto místo spíše z nostalgie, než s očekáváním nových zážitků. Jak hrubě jsem se mýlil, můžete posoudit sami.
Při příchodu ke vstupu registrujeme tabuli s nabídkou čtyř tras několikahodinových prohlídek, přičemž jednu z nich je možné za příplatek (trojnásobek ceny samotného vstupu) absolvovat. Dohodli jsme se tedy a zvolili trasu Zpět do historie.
Po pasové kontrole usedáme do stříbrného autobusu a jedeme do nitra základny letectva Spojených států Cape Canaveral, která je v sousedství areálu soudobých startovacích ramp. Jsme upozorněni na zákaz fotografování vždy až do odvolání. A nyní to začíná...¨
Jako první zpomalujeme a pozorujeme hangár, v němž jsou dosud rozloženy trosky raketoplánu Columbia. Dále projíždíme kolem starších budov, kde byly ubytovny prvních amerických kosmonautů v 60. letech minulého století. V jejich těsném sousedství stojí další hangáry, kde se montovaly vůbec první americké vesmírné rakety. Sledujeme místa, kde se zrodila agentura NASA, její první úspěchy i neúspěchy. Pokračujeme, náhle se objevuje velká zatravněná plocha, v jejímž středu se nachází evidentně uměle vytvořený kopec. Ten u mě probouzí zvláštní pocit, po chvilce vím proč. Tento kopec je totiž památník a zároveň místo, kde byly po vyšetřování shromážděny a posléze do země zahrnuty všechy nalezené části raketoplánu Challenger. Při explozi v roce 1986 krátce po startu z Floridy v jeho útrobách zahynulo 7 členů posádky. Autobus rázem zastavuje u nevzhledného betonového bunkru. Jsme vyzváni k vystoupení a dostáváme povolení používat fotoaparáty. Procházíme těsnými místnostmi, pozoruji staré měřicí přístroje, vybavení a přemýšlím, kde to jsme.
Přicházíme k malým, ale velice silným oknům, skrze které je vidět neznámá startovací rampa. Ta je vzdálena asi 30 m od tohoto zařízení. A rázem vím, o co jde. Takže teď jsme opravdu na místě, odkud se Spojené státy poprvé zapsaly do historie dobývání vesmíru. Jsme ve startovacím středisku, odkud byla v roce 1958 úspěšně vypuštěna první americká umělá družice Explorer 1, čtyři měsíce po Sputniku. Poté vycházíme ven a jdeme k přímo rampě. Elektrické vedení od bunkru až na startovací plošinu je zakryto plechem a celkově připomíná toto vedení vyvýšený chodník u silnice. Rampa působí miniaturním dojmem ve srovnání s tím, z čeho startovaly raketoplány, nemluvě o rampách pro měsíční rakety Apollo.
Další zastávka je u podobného, nicméně většího betonového stavení. Tentokrát jsem si jist již při prvním pohledu. V těsné blízkosti dveří je totiž na stěně umístěna z mědi vytvořená tvář Alana Sheparda. Tato budova je místem, odkud byl v roce 1961 odstartován na cestu do vesmíru první Američan, zmiňovaný Alan Shepard. Pouhých 23 dnů po sovětském kosmonautu Jurii Gagarinovi. Uvnitř je fotografie, kde byl těsně před startem, přímo v tomto bunkru vyfocen i dr. Wernher von Braun, německý otec amerického vemírného programu. Z naší skupiny je zde asi 30 lidí a tato budova je poměrně naplněna. Průvodce nás s úsměvem upozorňuje, že při onom historickém startu se zde tísnilo asi 150 pracovníků NASA. Po chvíli opět jdeme k rampě, která je již od startovacího centra dále. Zde je bonus v podobě skutečné ale nepoužité rakety Mercury/Redstone, typ v němž letěl i Shepard.
Nasedáme a jedeme dál. Míjíme památník prvních sedmi amerických kosmonautů a máme sledovat velice rovný a dlouhý úsek spojovací cesty, po němž pojedeme. Ten zde byl vybudován, aby těchto sedm kosmonautů mohlo porovnávat své řidičské umění při vzájemných závodech ve svých Chevrolet Corvette, které dostal každý člen této výjimečné skupiny od automobilky darem.
Náhle stoupáme do kopce, na jehož vrcholu řidič zastavuje. Naskýtá se nám pohled na rozlehlou vybetonovanou plošinu, v jejímž středu je ve výšce pěti metrů obrovský železobetonový čtverec s kruhovým otvorem uvnitř, položen na čtyřech mohutných betonových nosnících. Pociťuji mrazení v zádech a doslova vybíhám ven. Jsme na místě odkud startovaly první měsíční rakety Apollo/Saturn 5, největší rakety, jaké doposud člověk vyrobil. Tři tisíce tun těžký stroj zvedlo do vzduchu 5 startovacích motorů. Každý motor při tomto dvě a půl minuty trvajícím úkonu spotřeboval 2 700 kg paliva za vteřinu. Při startech raket Apollo zaznamenaly měřiče zemětřesení otřesy půdy po celém území Spojených států. Tomu napovídá i to, že startovací centrum již není zde u rampy, ale nachází se asi 4 km daleko. Vedení elektrických kabelů už nepřipomíná chodník u cesty, ale je to objekt o šířce a výšce 2x2m. V roce 1967 se zde stala velká tragédie, když při předstartovním testu Apolla 1 uhořeli přímo v raketě na této rampě tři kosmonauti. Ed White, Roger Chaffee a jednička celého programu Apollo Virgil Gus Grissom. Kdyby k požáru nedošlo, první člověk na Měsíci by se nejmenoval Armstrong, ale s největší pravděpodobností Grissom. Tuto událost připomínají tři žulové lavice a na každé z nich je vytesáno jméno jednoho ze tří kosmonautů. Také se zde natáčela scéna z filmu Armagedon, kde se Bruce Willis loučil se svou filmou dcerou Liv Tyler před odletem. Tohle byl závěr famózního návratu do Historie NASA.
Avšak ještě nebyl konec dne. V návštěvním komplexu registruji velkou železnou lávku, která vypadala jako součást nějaké starovací rampy. Ale jaké... Je to nástupní můstek, který byl 16. července 1969 cca 100 m nad zemí, a udělala na něm poslední kroky před odletem posádka Apolla 11: Michael Collins, Edwin Aldrin a Neil Armstrong. Teprve tři dny po opuštění tohoto můstku kosmonauti pocítili znovu gravitaci, ovšem gravitaci Měsíce. Jakoby symbolicky na závěr jsem měl možnost ze vzdálenosti pár centimetrů prohlédnout ze všech stran pravý a nefalšovaný raketoplán Atlantis, který uskutečnil 33 uspěšných startů a návratů z vesmíru a měl tu čest provést poslední misi raketoplánů v historii. Po jeho návratu v červenci 2011 právě sem, do KSC, zde byl a bude dlouhá léta vystaven.
Je to asi 15 let, co se v malém chlapci z Velkých Pavlovic zrodil sen se do NASA alespoň jednou podívat. Asi vás nepřekvapí, že ten kluk jsem byl já. A zrovna jsem poprvé (a nikoliv naposled) sledoval film Apollo 13. Teď mohu říci, že během obou návštěv Kennedy Space Centra, jak v roce 2011 tak i letos, jsem pociťoval obrovskou euforii s častými chvílemi, kdy se mi slzy draly do očí a musel jsem je skrývat před svými spoluvýletníky. Jsem pevně přesvědčen, že budu mít šanci se sem ještě vrátit.
Velké poděkování patří opět strýci Hynkovi. Jak on sám řekl, při prohlížení jedné staré fotky, kde mu sedím jako roční dítě za krkem, někde venku na ulici B. Němcové: ,,Kdo tenkrát tušil, za dvacet let budeme my dva spolu jezdit v autě po Tampa Bay na Floridě a nebo že půjdeme někdy do NASA...´´ Náš tým, v kterém od minule vznikla velká a nezacelitelná mezera po babičce, jsme tentokrát doplnili o strýcovu ženu Brooke a mou přítelkyni Martinu, kterým taktéž děkuji.
Luděk Šefránek
Fotogalerii z exkurze na Kenedyho vesmírném středisku otevřete
kliknutím na obrázek...
.JPG)
Foto © 2014 Archiv Luďka Šefránka
05-11-2014 PV