Kdo se občas vydá ve Velkých Pavlovicích na vycházku po ulici V Sadech, možná se mu bude zdát, že slyší ptačí zpěv, možná pro sluch našince mírně netypický… Je možné, že by to byli papoušci? Je, prostě možné to je, dokonce jisté! A že to nebude jeden papoušek, nebo páreček, napovídá intenzita exoticky znějícího štěbetání.
Pokud jste toto na ulici V Sadech zaznamenali, určitě jste se pohybovali v blízkosti domu, kde bydlí teprve dvanáctiletý PEPÍK JÍLEK, mladý chovatel a milovník papoušků. V současné době navštěvuje Pepík pátou třídu velkopavlovické základní školy. Požádali jsme jej o rozhovor a on nám neváhal s nadšením sobě vlastním odpovědět na vše, co nás zajímalo.
Ahoj Pepíku! Tvůj koníček je v mých očích velmi netradiční. Můžeš nám prozradit, od kolika let se chovu papoušků věnuješ a jaký byl Tvůj první druh papouška?
S chovem papoušků jsem začal v sedmi letech. Tenkrát to byl víceméně podnět od maminky, kdy řekla: „Tady by to chtělo nějakou klícku a papouška.“ To vše se uskutečnilo díky tatínkovi, který vyrobil první voliéru pro prvního papouška kakarika rudočelého jménem Karel. Nechtěl jsem, aby náš Karel byl sám, a tak jsme sháněli kamarádku. A já už viděl, jak mají mimina . Tímto začalo shánění a kombinování kakariků. Samozřejmě jsem hned nerozeznal, jak určit samici a samce u kakariků a tak se nám sešli dva samci. No a potom už jsme sháněli dvě samice, pak se to podařilo. Tímto z jedné klícky byly dvě a teď už to raději nepočítám. Můj chov nyní má cca 50 kusů různých druhů papoušků.
No tedy, tak to je skutečně úctyhodný počet! Pomáhá ti někdo s péčí o papoušky? To přeci nemůžeš zvládnout sám!
Velkou podporu mám v tátovi, který vyrobil voliéry, postavil výlety pro papoušky. Pomáhá mi se vším, co se týče shánění papoušků, dokrmování, posílání DNA, …no prostě to co ještě já sám nevyřídím. Pokud uvidíme nějaký zajímavý inzerát (papouška, kterého zrovna potřebujeme), táta neváhá a vždy hned jedeme. Ať je to Praha, Ostrava apod., pro tátu to není problém. Do péče kolem papoušků jsme teď už zapojeni celá rodina. S krmením mi pomáhá také můj mladší bráška Luba. Maminka, když viděla papouščí mimina, které jsem teď na jaře dokrmoval, tak chodila a pořád je přikrývala, aby jim nebyla zima.
Máš papoušky pojmenované? A když ano, podle čeho ta jména vybíráš?
Ano, některé mám pojmenované a jména vybírá maminka. Máme Karla, Milana, Marcelu, Ester, Martinu…, prostě co mámu zrovna napadne. Taky papoušek královský dostal jméno Kájínek, protože při každé příležitosti vždycky vyletí z klece. A teď mám svého prvního ochočeného alexandra malého, kterého neprodám. Jmenuje se Vašek. Toho dokrmuji od dvou týdnů, protože samice jej přestala krmit. Takže koronavirová karanténa se mně hodila, protože jsem byl doma a mohl jsem si Vaška dokrmit a hlavně být s ním častěji, aby si na mě zvykl.
Co považuješ za tvůj dosavadní největší chovatelský úspěch?
Asi každé odchované mládě si myslím, že je úspěch. O to větší mám i radost, když se jedná o mláďata alexandrů, které už sám ručně dokrmuji, aby byla zvyklá a ochočená.
Je takový chov náročný?
Ano to je. Hlavně časově. Každý den, když přijdu ze školy mířím rovnou na dvůr a probíhá krmení papoušků. Potom čištění voliér, výletů. Papoušci vyžadují pestrou stravu, takže sháním ovoce, zeleninu, tak abych jim dopřál tyto pochoutky kromě běžného krmení. Je to náročné také při zjišťování, co jaký druh vyžaduje jak při hnízdění, tak při odchovu mláďat. Hodně informací čerpám z knih, které mně zajišťuje maminka. Znám za tu dobu i spoustu dalších chovatelů v okolí, a i oni jsou vždy ochotní mě poradit. Těší mě, když můžu papoušky ukázat, pokud teda zrovna nejsou v době hnízdění, kdy vyžadují klid. Také jsem měl velkou radost, když se ozvaly paní učitelky z naší mateřské školky a přišly s dětmi na exkurzi k Jílkům.
Máš při tom všem čas jít třeba s klukama ven?
Ano, na kámoše si čas najdu vždycky.
Jaký je tvůj největší chovatelský sen Pepíku?
Ara ararauna ☺.
Moc ti přeju, aby se ti co nejdříve splnil! A moc děkuji za rozhovor. Jsi skvělý kluk!
K rozhovoru „pod čarou“…
Během našeho vyprávění se Pepík „mezi řádky“ zmínil o spoustě dalších věcí, o kterých se rozhodně stojí za to zmínit. Tak třeba to, že si velmi váží přístupu sousedů, kteří jeho „docela hlučný“ koníček nejen tolerují, ale dokonce mu i fandí a rádi se na papoušky přijdou podívat. Rád by jim touto cestou moc poděkoval!
Přestože bylo naše povídání příjemně pozitivní a veselé, v jednom okamžiku Pepík trošku sklopil zraky a zesmutněl. Zamrzelo ho, že se všeho jeho „podnikání“ s papoušky nedožili jeho babička s dědečkem, které měl moc rád. Pepík doufá, že ho sledují z nebíčka a že jsou na něj pyšní. Určitě ano, mají být za co!
Hobby * Pepík Jílek - dvanáctiletý chovatel papoušků
Text: Karolína Bártová & Lubomíra Jílková / Foto: Lubomíra Jílková / 8.6.2020