V pátek 13. června 2014 se ve Slovanském hradišti v Mikulčicích konalo vyhodnocení VIII. ročníku literární soutěže pro mládež zvané Skrytá paměť Moravy, kterou vyhlašuje Jihomoravský kraj, organizátory soutěže je Muzeum Brněnska, Památník písemnictví na Moravě, se sídlem v Rajhradě, a Masarykovo muzeum v Hodoníně, pobočka Slovanské hradiště v Mikulčicích. Téma literární soutěže, které bylo vyhlášeno k 28. říjnu 2013, bylo pro letošní rok vybráno OKAMŽIK ŠTĚSTÍ.
Mladí lidé mohou soutěžit ve dvou věkových kategoriích (12-15 let, 16-19 let). Soutěž má národní charakter, a proto je konkurence velká – naše gymnázium zaslalo do soutěže pouze práci Elišky, které se podařilo dostat do pětičlenné nominace II. kategorie. Na pátečním předávání cen v Mikulčicích obdržela Eliška čestné uznání.
Její prozaická práce se věnuje popisu posledních dnů války na slovácké vesnici. Eliška si zvolila jako rámec povídky událost, která se skutečně odehrála ve Velkých Pavlovicích. Dále si však počínala literárně kreativně – historické téma spojila s radostným, ale i bolestným zrozením nového života. BEZ NÁZVU LIDSKÉ NADĚJE, tak je povídka pojmenována, zaujala i nářeční jazykovou podobou.
Porotu tvořili: Radek Malý – předseda poroty, spisovatel, překladatel a pedagog; působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky Univerzity Palackého v Olomouci a jako vedoucí Katedry tvůrčího psaní na Literární akademii, soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého, Věra Linhartová – spisovatelka, donedávna přednášela dějiny medicíny na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, Libuše Nivnická – ředitelka Knihovny Jiřího Mahena v Brně, Jan Němec – spisovatel a publicista, působí jako redaktor literárního časopisu a nakladatelství Host, Vojen Drlík – zástupce Památníku písemnictví na Moravě.
BEZ NÁZVU LIDSKÉ NADĚJE je zajímavým příběhem, který dokládá nejen literární nadání Elišky, ale i znakem patriotství, které se v dnešní době u mladých lidí těžko hledá. Povídka BEZ NÁZVU LIDSKÉ NADĚJE se lehce rodila, těžko předávala a výrazně literárně uspěla.
Renata Bláhová, Gymnázium Velké Pavlovice
Soutěžní povídka Elišky Mainclové
Bez názvu lidské naděje
„Lidko, pocem! Dělej, nebo tu zostaneš sama. No přece nechceš, aby sa po tobě sápal nějakej Rusák začouzenej!“ Nestačila sem se divit, co se to kolem mě všecko děje. Ženské balily jídlo a nabíraly vodu ze studně, zašátkovávaly děvčicám hlavy, u teho všeckýho za sebů táhaly děcka a hlavně křičely. Chlapi vzteky bez sebe rozkramovali celý chalupy, aby vytahli ty flinty, co si tam pečlivě skovávali od tej doby, co eště byli mladí šohaji a tajně s něma střílali holubů. Mohli se modlit, že na ně nedošli. Všecí totiž víme, jak dopadl Jožka Pilát. Od tej chvíle, co ho odvezli do Berlína, odkáď se doteďkaj nevrátil a asi už nevrátí, nikdo už pušky nekramařil. Ani tí, co jich měli legálně. Až dovčilku. Teď už je to jedno.
Už se nikdo nebál o svoje statky, protože rudý vojsko bylo za rožkem. A to doslova. Od apríla nás čas od času zastihne skřipot děla. Prej od Bratislavy. Kromě teho byly ulice plný německých aut a vojáci se vesrali všude. Zmatek, od rána znovu miglajs. Dobře, ten zmatek trval už nějaků dobu, aj když se válka neválčila na poli za našim humnem, týkala se nás. Né přímo, ale dotýkala.
Už jenom ty odbojový organizace, co tu učiteli založili podle Kloubouckej Obrany národa. Pak enem chodili po dědině a nenápadně nabírali nových členů, kteří by se tak zapsali na seznam tych, co jich po odhalení odváželí do Kounicových kolejí do Brna. Řídícího Žáka tam zdevastovali tak, že umřel, sotvá se vrátil. A to eště mohl byt rád, že se vrátil. Sokoli padli, tak aspoň bojovali za vlast na tajnačku po sklípkách. Beztak tam enom chlastali! A potom se za to někeří nechajů zastřelit! Ale ne to bych jim křivdila zasej, enem nemáme všecí tu odvahu dávat všanc všecko, co máme, tym že se budeme promenovat po dědině a zamazávat všecky německý podvojný nápise. Teda zatím máme, pokud to všecko nepadne popelem. O tym, že nekeří Pavlovčací to dotahli až do koncentráků, radši nemluvit. Nikdo nemože dneska vědět, co na něj uvrhne jakej stín. Lepší byt nevidět.
Nebylo co do huby, jak by řekla stará Tománková, a děcka nesměly si hrát enem tak volně, protože člověk nikdy nevěděl, co mu spadne na hlavu. Zvlášť poslední roky to bylo o krk. Zrovna dva týdně zpátky došla Jiřina z dědiny, že na jejich polu, když byli sadit erteple, našli pumu. Samosebů kolem teho začli lítat ti jejich fakani, co neposedijů ani doma na dvoře, natož když před sebů majů něco z tej slavnej války, o kterej všecí mluvijů a oni se div nemodlili, aby trvala tak dlůho, aby taky mohli narukovat. Naráz nebylo jeji starosťů, že má nasazený poslední, když se pracuje už od půlky března, pokáď teda bylo co sadit. Naščestí to nebuchlo a Jiříček s Tomáškem se nam pletů pod nohama aj včil.
Včera dokonce taká bomba padla fakt na Sokolovnu se statkem. Jak by napsali do kroniky, ztráta čtyři statní chlapi a deset koňů. Toto nama definitivně otřáslo. Pavlovice něco takovýho nezažily. Teda co si moja třiadvacet stará maličkosť pamatuje. Ve skutečnosti ženské oplakávaly a děcka nechápaly. Ani sme se nevyspali a dneska nás od samýho rána budijů letadla a ty fašistický svině.
Před časem někdo došel s tym, že válka skončila a zachrájů nás Američani. Ti slavní za vodů. Kdeže! Načež někdo odvětil, na nás idů přece Rusi. A už byla mela. Jedni v hospodě oslavovali, že nás spasijů, ti samí, co se modlívali večer k pánubohu, aby spasil on jich. Nebo ti samí komunisti, co po tym, co se víceméně rozpadla Obrana tym, že jeji bojovníci buď byli odvežení, nebo měli naprostej zákaz jakejkoli činnosti. Ruští vojáci pro ně asi byli tů spásů. A tí druzí? Tí skepticky odmítali uplně všecko, protože jich se válka netýká, takže žádní Rusi ani Amerikáni nepomožů. A nakonec došli. Ti Rusi, před kterýma sme se včil zavíraly. Všecí bysme potřebovali už nějakej kůsek štěstí. Ale takhle šťastnej konec války přece nevypadal. Aspoň podle našej všeobecnej představy.
Po poledni už bylo všude liduprázdno, co se pavlovských týká. Všecí se schovali. Rusáci vylezli z Trkmanky. A to doslova. Ženský sme se teda nasomrovaly ke Komosným do údolskýho sklepa. Když ho tu Jenda před pár rukama byl pomoct kopat, tož říkal, že to bude jako válečnej bunkr jednů dobrý, ale že se do něho poženu těhotná z chalupy, kterů sem sotva dostavjala, sem si odmítla přiznat do chvíle, kdy Maruna zabůchla vrata a začala Otčenáš. Růžena začala svoje šibeniční řeči o tym, jak je s nama ámen a hned se jala se starů Piškulovů vymýšlat katastrofický scénáře. „My tu umřem!! A co když to prorazijů a zmocnijů se nás všeckých?“ „Ženský, oni sů fakt hovada, no řekni, Růženo, co udělali vedle, co?“
Historka o tym, jak ruskej voják, jeden vedle druhýho, vtrhali do statků nepřipravenej dědiny a neprali se s tym, brali mladý, starý, těhotný, byli schopní vytahnůt ženský zpod postele a před jejim vlastnim chlapem si ju ohnůt přes čelo jejich manželskej postele, kde zplodili tři krásný děcka, mě opravdu nepřidávala na odvaze. Už tak byl muj klid před ostatníma tetkama, držícíma svoje vyděšený děcka u sukní, čitelně průhlednej. A já mám co nevidět přivezt tady na ten odpornej svět taky malý děťátko? Honilo se mě hlavů, kde byly ostatní. Nás se sem vlezlo sotva dvanáct ženských se svojema piškotama, který nebyly eště schopní venku lítat s flintama, z našeho údolí a vedlejší ulice. Stará Komosná, s mladů Ančů. Sůsedovic Rozára a Kateřina, fortelná Maruna, sýčkující Růžená s Vlastů, Piškulová, kteréžto vnuctvo venku poletovalo, sotva mu bylo patnáct, tři mladice, brečící děvčice, který si myslely na vojáky, a já.
Než si Růžena uvědomila, že su tam v sedým měsíci s bubnem a sháněla se, kde je babka, tak už sem ale přestala vnímat, co se kolem mě děje, protože to malý nedonošeně se začlo pomaly klubat na svět. Sakra, lepší chvílu si vybrat nemohlo. Dycky sem byla silná ženská, ale toto sem se bála, že nezvládnu. Dyť to to děcko nemože přežit! Čekala sem první po třech rokách manželství, kdy už se celá ulica aj dědina bavila o tym, esli je muj Jenda impotent, chodí za jinýma, nebo su vadná já. Začla sem se teda na chvílu modlit taky.
Nic mě nepomáhalo to, jak ně mě hledělo tolik párů očí s různýma pocitama. Děvčice s děckama nikdy nic takovýho neviděly a čučely na mě jak tele na nový vrata. Babky začaly odříkávat už aj Zdrávase. Růžena vyhrabala růženec, aj sem se nad tů ironiů zasmála, a Piškulka jich vedla.
Za chvílu byla bolesť nesnesitelná, porodní babka zostala nekde venku, bývala na druhym konci dědiny, tož byla vlezená asi do jinýho sklepa. Maruna uklidnila všecky baby, který začly špekulovat, esli zachránijů mě nebo to děcko. Porod byl na spadnutí a už se mu nedalo vyhnůt. Začla sem polykat andělíčky a Piškulka chytala krev, když mě položila na jednu jedinů deku, kterů tam Komosní měli nachystanů. Bylo to strašný. Eště sem nerodila, ale takto sem si to fakt nepředstavovala. Maruna, která fakt zachovala klid, mě prej začla oživovat, abych tlačila.
„Lidko, mysli na to děcko!“ Všecko bude dobrý. „Maruno, děcko to nepřežije, vykašli se na něj, dělej něco s Lidků, je mladá, oklepe se a bude mět další.“ A dál nevim. Nevím, jak dlůho to trvalo, ale porodila sem. Porodila sem krásnýho chlapečka.
Bylo po válce. Pavlovice byly osvobozený a my sem si mohly oddechnůt. Teoreticky. Zavřeli nás dvanáct a osn děcek. Když vrata druhej deň otevřeli, bylo nás furt dvanáct a osn děcek. Karlík pro mě zostal okamžikem štěstí, kterej se ani nestihl nadechnout, a zostala po něm rana na srdci.
Fotogalerii z vyhodnocení VIII. ročníku literární soutěže
Skrytá paměť Moravy v Mikulčicích
otevřete kliknutím na obrázek...
Foto © 2014 Archiv Gymnázia Velké Pavlovice
16-06-2014-BK