Menu
Městský úřad Velké Pavlovice Náměstí 9. května 700/40, 691 06  Velké Pavlovice tel: +420 519 428 101, e-mail: podatelna@velke-pavlovice.cz
Rozhledna - obrázek v záhlaví
Meruňky - obrázek v záhlaví
Víno - obrázek v záhlaví
Kostel - obrázek v záhlaví
Hody - obrázek v záhlaví
Sad - obrázek v záhlaví

STAROHORKA umí hrát i ve čtyřech křížkách

Slyšel a četl jsem od mnoha světových muzikantů, že určitá studia, kde natáčely hudební legendy minulosti, mají své jedinečné vyzařování. Když do takového prostoru přijdete, dýchne na vás něco, co je v těch zdech, energie, jako by ty zdi měly svou paměť. Pavlovická sokolovna ví také své a dokonce i pár hudebních legend ji navštívilo, ale večer, který jsme tam zažili 12. prosince 2012 se bezesporu zapsal přímo do paměti jejich zdí. Starohorka se sešla po 40 letech. A byla jako dáma na svoje nejlepší roky náležitě hrdá. Moudrá, zkušená, elegantní a při tom plná zdraví, svěžesti a jiskry.



Toto setkání se připravovalo poměrně dlouho. Snad více než deset let zpět jsem tuto myšlenku zaslechl poprvé. Několikrát jsem byl svědkem hovoru o tom, jak by takové setkání po letech mohlo probíhat, jak by se to celé vůbec dalo zorganizovat. Každý si dokáže představit, že jen svolat všechny členy, kteří kdy kapelou prošli, je náročný úkol. A myšlenka roky zrála a zrála, až letošek jako by nahrál na smeč. 12. 12. 2012, magické datum a bylo rozhodnuto.

Hlavní tvůrčí jádro organizace všeho ukrývalo, troufám si říci, dva největší nadšence - Cyrila Veverku a Jana Herzána. Ač sama ve Starohorce nehrála ani nezpívala (škoda), s veškerou podporou města se spolu s nimi na zajištění večera velkou měrou podílela Dagmarka Švástová.

Muzikanti, bývalí členové Starohorky, se poprvé sešli na podzim a začali konkretizovat vizi setkání. A co bylo nejdůležitější, začali znovu hrát! Zkoušeli pilně a výsledek jsme slyšeli onen krásný zimní večer.

Pořadem provázela Marcela Vandrová, šarmantní a osobitá moderátorka Českého rozhlasu Brno. Dáma, která dokáže svým rozkošným charisma naplnit otevřené "open air" prostory, natož tedy pavlovickou sokolovnu, jejíž prostor se vrchovatým počtem návštěvníků scvrkl na minimum. A atmosféra byla skutečně hodna hvězd. Nejen hlasitý a žhavý aplaus, ale pískot (dnes víme, že to znamená potleskem nevyjádřitelný přetlak touhy ocenit účinkující), výskot a nakonec standing ovation, děkovný potlesk celého sálu ve stoje.
Bylo čemu tleskat. Starohorka dokázala nejen bavit vtipnými vzpomínkami na dobu svého bujarého, řečeno s nadsázkou (nebo vlastně i bez ní), kulturně-společenského a politického života, ale hlavně, Ti pánové muzikanti umí hrát. Umí s velkým "U". A to byla ta zlatá nit, paprsek, který všechny přítomné zasáhl.

Některé věci se jen tak nedají naučit, někteří se učí jen, aby zakryli svůj neum. Muzikanti, v nejlepším slova smyslu amatéři (z pův. latinského slova „amator“ milovník), kteří ten večer tvořili, jako apoštolové při poslední večeři, společenství oddaných, měli svého spasitele ve svém hudebním srdci. Tak, jako i Mistru apoštolů nebylo potřeba mnoho slov, tak jim nebylo potřeba mnoho not, aby řekli to nejpodstatnější.

Hudba je v srdci. Stačí otevřít srdce a ta nejprostší melodie se stane nejnádhernější symfonií. Tóny Starohorky byly ten večer lahodné jako moravské víno, sladké jako med. Chvíle, kdy je jedno, zda jste muzikant nebo laik, hudba vás prostě unáší jinam anebo možná otevře to pravé vnímání. Z každé skladby, která ten večer zazněla, vyzařovala jemná krása, klid, pohlazení tóny; a to přes veškerou spíše tušenou trému mnohých protagonistů. Nebyla znát. Sami muzikanti asi záhy zjistili, že jejich společná energie je mocnější. Zapomněli sami na sebe. Třeba jim běžel hlavou příběh jejich hudebního života, chvíle, ve kterých nechali kdysi kusy své duše, své lásky.

Nic okázalého nebylo ten večer třeba, žádné filigránské muzikantské parádičky, zbytečnosti. Zněla jen hudba plná něhy. Plechy kvetly jako skutečné květy. Pak již jen stačilo zazpívat mocným a něžným chorálem "Není lepší jak v nedělu" a čas se všem (škoda, že jen na chvíli) zastavil. A pak ještě jednou, když zněly tóny písně "Pavlovický kostelíček". Barunka Grůzová umí zpívat, má po kom a Václav Veverka ví o čem to je. Alena Konečná i Kamila Svobodová rozdávaly štěstí a Vladimír Melichar opět suverénně pěl na prknech, která znamenají doma. Všichni se bavili, smáli i plakali. A paní Vandrové někdo přenesl její malé městské autíčko mezi stromy, takže nemohla odjet.
Ne všechno, co tu čtete, je pravda, ale mohla by být. Kdo přišel, ten ví a kdo tam nebyl, tomu nezbývá než přemýšlet, co muzikanti ze Starohorky umí a z čeho už vyrostli.

S obdivem ke všem, kdo ten večer hráli a zpívali    

Roman Veverka


 

Velkopavlovická STAROHORKA v roce 2012

 

Foto © 2012 Milán Pecka

 

 

13-12-2012-BK