Vydá-li se jedinec cestou neprošlapanou, novou, čeká na něj řada překážek. Každá překážka je výzva, které je třeba čelit, kroky mohou být bolestivé, ale také plné radosti a zadostiučinění. Cesty do neznáma bývají plné vzestupů a pádů, cesta je cíl…
Takovou cestou se vydala paní učitelka velkopavlovického gymnázia Mgr. Pavla Míchalová, které bych chtěla touto cestou poděkovat. Doufám, že nejenom sama za sebe, ale za spousty z nás… Poděkovat za její kuráž začít vyučovat na gymnáziu zcela nový předmět, přesněji seminář, s názvem Moderní české dějiny. Je to počin mnohovrstevnatý, nekonečného přesahu a rozměru.
Dejte věci příběh a vašemu sdělení se dostane jasnějších kontur… Ten příběh začal před více než třemi léty, tedy spíše před třemi školními roky, kdy dorazila moje dcera ze školy s tím, že si mají vybrat počínaje septimou nový povinně volitelný předmět. Dcera zvolila právě Moderní české dějiny s Mgr. Pavlou Míchalovou. Musím se kajícně přiznat, že mi proběhla hlavou myšlenka, že je to taková únikovka, že jde holka cestou nejmenšího odporu a že předmětem hladce bez námahy propluje. Teď se za tuto zcestnou myšlenku s hlubokou omluvou Pavle stydím, snad mě ospravedlní, že pramenila z nevědomosti. Nyní jsem Pavle s pokorou vděčná.
Pavla Míchalová svým entusiasmem pro věc dokáže nadchnout nejen své žáky, ale také jejich rodiče, prarodiče, celé rodiny… Už z tohoto hlediska je ohromný benefit předmětu. Dokáže totiž propojit rodinu napříč všemi generacemi, podněcuje vzájemnou komunikaci, burcuje k hledání a nacházení kořenů, k odhalování velkých příběhů lidského hrdinství a odvahy těch, které vnímáme jako milé klidné prarodiče, či již dávno zemřelé anonymní předky ze starých zažloutlých fotografií. Všichni tito si zasluhují pozornost a respekt.
Díky semináři Moderní české dějiny se přirozeně začala ptát i má dcera. Některé příběhy jsem jí dokázala povyprávět sama, ale v určitých jsem ztrácela nit a souvislosti. Kde mé vyprávění končilo, tam začínal dialog s prarodiči, pravidelné společné sedánky nad krabicemi fotografií, smích, pláč, polykání hořkosladkých slz, vzpomínání, uvědomění, kdo jsem, odkud pocházím, kde jsou mé kořeny. Uvědomění si, že i v mé, na první pohled naprosto obyčejné rodině, je tolik hrdinů s tolika prazvláštně propletenými osudy, na které se začalo pomalu zapomínat. Díky Pavle dcera mizejícím příběhům vdechla nový život, oprášila je, zpracovala do poutavých prezentací a začala si svých předků a své rodiny více vážit.
Seminář o novodobé historii mi umožnil uvědomit si a ocenit, jak záslužnou práci Pavla vykonává. Dokáže své studenty zapálit jako pochodeň a vyslat hledat. A oni hledat chtějí, protože jejich hledání padá na úrodnou půdu. Nacházejí totiž svou rodinu v mnohem lepším světle, než si kdy dovedli představit. Zjišťují, že není malého nebo velkého hrdinství. Jak porovnávat hrdinství? Měřit, vážit? Hrdinství je pouze jedno, prostě je, i v tichu, se sklopeným zrakem…, stejně jako např. tolik známá Věra Čáslavská. Vzpomeňte, nemusela vyslovit jediné slovo a celý svět pochopil. Svým mlčením a popírání sebe sama demonstrovala svůj tichý protest řada našich předků. Mlčení není zbabělost…, z mlčení se často zrodí odvaha k menším či větším rebeliím. A právě těch je a byl v našich rodinách nespočet.
Třeba takové strhnutí sovětského praporu z okna a jeho poválení v blátě, navíc v pohnutém období osmašedesátého roku…, to se hned jinak distingovaná babička vyjeví v očích vnučky v naprosto jiném světle. Zjistit, že se museli mí praprarodiče ze dne na den vypořádat se zabráním léty pracně budovaného podniku, majetku, pozemků, rodinného domu, idejí, plánů a snů a začít bydlet ve své vlastní vile v podnájmu s dalšími naprosto cizími lidmi. Vyslechnout příběh prababičky, která v den osvobození své rodné vesnice, za živoření ukrytá ve vinném sklepě s tříměsíční dcerou na rukou, došla v jediný okamžik o manžela i bratra, a které navíc od jinak jisté smrti podvyživené skomírající holčičky pomohla německy mluvící lékařka. Toto je jen zlomek příběhů, kterými jsme oba školní roky, kdy Pavla Míchalová vedla moji dceru seminářem Moderní české dějiny, žili.
Mé osobní nadšení vyvrcholilo v momentě, kdy jsem se dověděla, že se Pavla pustila se svými studenty Terezou Bílkovou, Elou Dagidirovou a Kamilem Kadlecem do projektu Příběhy našich sousedů sbírky vzpomínek Paměť národa, podporovaného neziskovou organizací Post Bellum a podařilo se jim tak díky spolupráci s panem Stanislavem Nesvadbou oživit příběh jeho otce Pavla – politického vězně, který strávil 14 let nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Za takovým počinem je nekonečná spousta práce, hodin a hodin bádání, poslouchání, hledání a nacházení… a neutuchajícího nadšení. Za což ještě jednou Pavle upřímně děkuji. Pavli, vytrvej, to co děláš má nezměrnou hodnotu a smysl.
POZVÁNKA na přednášku PŘÍBĚHY NAŠICH SOUSEDŮ
Pokud se s prací Mgr. Pavly Míchalové a studentského týmu ve složení Tereza Bílková, Ela Dagidirová a Kamil Kadlec chcete seznámit, máte jedinečnou příležitost již za pár dnů v nedaleké obci Vrbice.
V úterý dne 14. května 2024 od 19.00 hodin se zde bude konat v prostorách Centra volného času Kalubáče (budova MŠ a knihovny) přednáška Příběhy našich sousedů – o životním příběhu Stanislava Nesvadby z Velkých Pavlovic, o organizaci Post Bellum, a také o tom, proč by se silné příběhy měly vyprávět.
Těšíme se na vás…
Více o projektu po kliknutí ZDE * https://www.pribehynasichsousedu.cz/.../nesvadba-stanislav/
Karolína Bártová
7.5.2024