Menu
Městský úřad Velké Pavlovice Náměstí 9. května 40, 691 06  Velké Pavlovice tel: +420 519 428 101, e-mail: podatelna@velke-pavlovice.cz
Rozhledna - obrázek v záhlaví
Meruňky - obrázek v záhlaví
Víno - obrázek v záhlaví
Kostel - obrázek v záhlaví
Hody - obrázek v záhlaví
Sad - obrázek v záhlaví

Jsou Velikonoce - svátky křesťanské, svátky jara

Příroda hýří v těchto dnech snad všemi barvami, co jich na své paletě má, je nádherně až téměř letně teplo, včelky bzučí a do svěžího rána nás probouzí zpěv ptákůa jsou také Velikonoce, nejvýznamnější svátky křesťanského kalendáře, kdy si každý věřící připomíná zmrtvýchvstání Ježíše Krista

 

Velký pátek ve Velkých Pavlovicích …

 

 

Foto © 2009 
Ing. Zdeněk Karber

 

Přejem Vám všem krásné Velikonoční svátky!

 


Velikonoce jsou však také velmi často spojovány s jarem, což je správné, neboť opravdu časově spadají do jednoho z nejkrásnějších období roku (Boží Hod velikonoční je vždy první neděli po prvním jarním úplňku).

Stejně jak spojujeme Velikonoce s jarem, spojujeme jaro s životem. Na jaře se po dlouhém zimním spánku probouzí příroda a s ní veškerý život. Vše okolo nás je plné pestrých barev, vzduchem se line omamující vůně, vzduch se díky sílícímu sluníčku otepluje a nepřeslechnutelným se stává nádherný zpěv ptactva. Snad proto v tento krásný čas naši předkové slavili svátky plodnosti a po velmi dlouhou dobu považovali jaro za začátek roku nejen zemědělského, ale i kalendářního. 

 

Jak správně vypočítat datum Velikonoc

Velikonoce jsou na rozdíl např. od Vánoc, které se slaví každý rok ve stejnou dobu, svátkem pohyblivým. O datu Velikonoc se často rozpoutávaly vášnivé diskuze. Koncil nicejský (r. 325) určil po delším sporu datum konání Velikonoc na první neděli po prvním jarním úplňku. Navzdory tomuto usnesení se do dnešních dnů vážně diskutuje o stanovení pevného data Velikonoc.

Velikonoce a jejich datum vypočteme následujícím způsobem - v kalendáři vyhledáme, kdy je v daném roce měsíc poprvé po prvním jarním dnu v úplňku (vždy 21. březen). Velikonoční neděle je potom ten rok první neděli po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Tato neděle tedy může být nejdříve 22. března. Nejpozději mohou být Velikonoce 25. dubna. Pokud by jejich datum vyšlo později, posunou se o týden dopředu. Pokud by v letech 1997 až 2016 vyšly Velikonoce dvakrát na 25. dubna, pak se ty druhé posunou také o týden dopředu. Totéž se bude opakovat v letech 2017-2036.

 

Zelený čtvrtek (letos 9. dubna)

 V minulém vydání Velkopavlovického zpravodaje jsme naše vyprávění o době postní zakončili Sazometnou středou. Po ní následuje den, lidově nazývaný „Zelený čtvrtek“. Toto pojmenování pochází zřejmě z germánského bohoslužebného názvosloví GREINEN-WEINEN, což znamená plakat a od toho Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).
Zároveň byl Zelený čtvrtek také dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Jiné zdroje uvádějí, že snad název pochází od zeleného mešního roucha, které se v ten den místy užívalo.

Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.

Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.

V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.

Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“. Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok.

Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. „tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.

Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.

Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.

 

Velký pátek (letos 10. dubna)

Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící k zvláštní bohoslužbě.

Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely.

Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách. Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Na Veliký pátek běžel každý ještě před východem sluncem k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi.

Vítám Tě vodičko čistá,
odkud jsi přišla?
Já jsem přišla z Jordána,
viděla jsem Krista Pána,
z hor, z řek a z kamení,
obmyj se, hříšné stvoření!

Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, různých tvarů a velikostí. Řehtačky oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, na mnoha místech děti s řehtačkami honily Jidáše – vybíral se zrzavý chlapec.V tento den se nepralo prádlo, protože se věřilo, že by se prádlo namáčelo místo do vody do Kristovy krve.

 

Bílá sobota (letos 11. dubna)

O Bílé sobotě se neslavila mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletly pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka.

Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, z kterého vzala hospodyně polínko a to položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znova jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zas hospodář posypal louku. Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu.
Skončením Bílé soboty skončil také třídenní půst „svaté třídenní.“ Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.

 

Boží hod velikonoční (neděle – letos 12. dubna)

Název Velikonoce pochází z „velké noci“ ze soboty na neděli, kdy došlo ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Neděle po Bílé sobotě je počátkem velikonočního období. V tuto neděli všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstával doma, neboť tento den se v kostele světily velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, chléb, vejce a víno).

Hospodář odnášel na zahradu, na pole a do studně kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a měl vždy dobrou vodu. Rolníci nechávali na polích svěcené kočičky a křížky.

 

Pondělí velikonoční (letos 13. dubna)

Pondělí velikonoční, nebo také jinak červené, je ve znamení tolik očekávaného koledování, pomlázky, mrskútu, pamihody atd., kdy chodí chlapci s pomlázkami vyšlehat děvčata.
V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela. Ne příliš příjemných zvykem bylo také polévání děvčat studenou vodou.

Ve všech krajích patřila a do dnes patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka - kraslice. Ty se ale nikdy nerozdávaly každému. Kraslice dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořena šikovnýma rukama děvčat mistrovská a mnohdy hodiny trvající díla.

Hospodář hned brzy ráno našupal všem domácím pomlázkou, aby byli po celý rok čilí.

Odpoledne patřilo dětem. Za vsí bývalo živo, neboť se tam hrály různé hry o vajíčka. Chlapci například ťukali vejcem o vejce a komu dříve prasklo, ten prohrál a musel dát své vajíčko vítězi. Jinde se koulelo vajíčky po nakloněné ploše „na valbisku“ a vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdále. Večer patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila při muzice v sále hospody.

Druhého dne, v úterý Velikonoční, šlehávala děvčata hochy, přičemž na Valašsku říkávala: "Dnes je naše". Hoši ale odpovídali: "Dnes je toho, kdo obdrží". A všichni se šlehávali navzájem. Tímto dnem slavná pomlázka končila.

 

Zajímavosti o pomlázce

Nejstarší zmínka o pomlázce pochází ze 14.století, z pamětí pražského kazatele Konráda Waldhausera, který popsal pomlázku ve velikonočním kázání: „…manželé a milenci šlehají se metlami a tepají rukou v pondělí a úterý velikonoční. Ospalé a lenivé časně z rána v pondělí velikonoční házejí do vody nebo alespoň je polévají…“.

Pomlázka je dodnes živou tradicí a zároveň jedním z hlavních symbolů Velikonoc. Pojem pomlázka značil a značí svazek spletených vrbových proutků, jako nástroj určený ke stejnojmennému šlehání dívek a žen, prováděného v pondělí. Pomlázkou je také nazýván výsledek koledování, ojediněle se s tímto názvem setkáme u jména pokrmu.

Pomlázka (tedy prut – nástroj ke šlehání) měla a má mnoho podob i krajových názvů...
Binovačka a vinovačka - pomlázka pletená z prutů vinné révy
Dynovačka – z Chodska, znamená nástroj šlehání a koledu
Houdovačka, hodovačka - odvozené od hodu - velkého svátku, spojeného s hostinou
Koleda - jihomoravské Vranovsko
Kyčkování, kyčkovanka, kyčka - Opavsko
Mrskút, mrskot, mrskut, mrskanda, mrskačka - název používaný na jižní a střední Moravě
Pomihod, pamihod, pomrhod - zkratka středověkého popěvku „Pomni hody doprovody“ - střední Čechy, zejména na Rakovnicku
Sekačka - Žďársko
Šlahačka, šlahání, šlehačka, vyplácání - oblast jihovýchodní Moravy
Šmigrust, šmirgust, šmekúrst, šmekustr, šmykustr, šmerkust, šmerkous - severní Morava a východní Čechy
Tatarec, tatar - střední Morava
Korbáč, karabáč – Morava - původ slova pochází z tureckého kyrbáč - bič, důtky
Dalšími většinou jen regionálními názvy byly: žila, žíla, metla, švihačka, šihačka, šihota, čugár, kančúch, roučačka a mnoho dalších

Pomlázku musel umět každý chlapec a proto kolem toho, kdo uměl uplést pomlázku, se vždy scházelo dost malých hochů, kteří se tomuto umění chtěli přiučit. Do pomlázky se vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké. Od malých, které se nosívaly stočené v kapse, přes klasické, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry dlouhé, tzv. obřadní.

Šlehání symbolizovalo předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná a zašel i chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami - děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.

Karolína Bártová

10-09-2009