Středisko volného času při ZŠ Velké Pavlovice uspořádalo pro zájemce z řad široké veřejnosti a jakéhokoliv věku velmi lákavý zájezd do nedalekého Národního Parku Podyjí. Tento zájezd se uskutečnil o právě uplynulé sobotě 28. dubna 2012. O pěší výlet, jehož hlavním cílem byla světově proslulá vinice Šobes, byl obrovský zájem a tak po sedmé hodině ranní vyrážel od velkopavlovické sýpky takřka plný autobus po poznání a nových zážitcích dychtících účastníků zájezdu.
Výchozím místem pěšího výšlapu byla vinařská a zároveň i příhraniční obec Havraníky, která leží jen několik málo kilometrů od hranice s Rakouskem a současně také jen několik málo desítek metrů od hranice s Národním parkem Podyjí. Ten zde byl nařízením vlády České republiky vyhlášen 1. července 1991 a má hned dvě svá oficiální „nej“. Je dosud jediným moravským národním parkem a zároveň je se svou rozlohou 103 km² také nejmenším národním parkem České republiky.
Příroda Podyjí je nádherná, skvostná a monumentální, dalo by se říci - takřka nedotčená. Turistické chodníčky parku jsou již sice řádně prochozené, ale ne vždy se zde proháněli batůžky obtěžkaní výletníci. Do roku 1989 se na této lokalitě rozprostíralo přísně střežené hraniční pásmo tzv. železné opony a tak se sem běžný smrtelník vůbec nedostal. Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Právě proto, že byla tato pohádkově vyhlížející krajina, která je dnes považována za ukázku výjimečně zachovalého říčního údolí v bohatě zalesněné krajiny jihozápadní Moravy, tak dlouhou dobu nepřípustná, můžeme se zde dnes kochat pohledem na unikátní nepoškozené a nezničené přírodními poklady a scenérie.
Jeden takový pohled se nám nabídl jen malý kousek od Havraníků a to v momentě, kdy jsme spatřili visutý most, tedy lávku, přes řeku Dyji. Je to první ze tří lávek, která pěší či cykloturisty, dovede suchou nohou na druhý břeh řeky, k úpatí vinicemi osázenému kopci Šobes. Konkrétně tato lávka je relativně nová, pochází teprve z roku 2003. Do roku 2002 stála na jejím místě starší předchůdkyně, která však neodolala ničivé povodni v roce 2002. Do roka byla na stejném místě vystavěna lávka zcela nová.
Překonání úzkého dřevěného mostku vyžadovalo od některých notnou dávku odhodlání, odvahy a úsilí, neboť se jedná o mostek lanový, tudíž se stabilně lehce pohupující. Lehce ovšem pouze do té doby, než na něj vkročí odvážné, neohrožené a škodolibým humorem oplývající děti, které řádnému pohybu intenzivním rozhoupáváním velmi rády napomohou.
Každopádně, vidina lahodného vinného občerstvení ve stánku firmy Znovín, a.s., která na proslulých vinicích Šobes hospodaří a je zároveň i jejich majitelem, byla nakonec silnější než všechny fobie dohromady a tak jsme se, v plném počtu a krásně nahoupáni, pustili do prvního strmého stoupání. Ačkoliv bylo něco málo po desáté hodině dopolední, dřevěný, po víně vonící stáneček, byl už v obležení turistů a v první moment asocioval pověstný „Václavák“.
Nevadí! Posadili jsme se, odpočinuli, někteří posvačili, nakoupili turistické známky, orazili si razítka do vandrbuchů, většina fotila „o sto šest“, samo sebou se ochutnávalo víno z místní produkce a kochalo se.
U stánku se nacházely také informační tabule s nabídkou rozmanitých, především turisticko-vinných programů a také jsme se zde dočetli, že vinice Šobes je jedna z nejstarších viničních tratí v České republice, je řazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě a svými mikroklimatickými podmínkami připomíná vinice na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. Výtečná chuť vína tyto atributy už jen podtrhla.
Odtud jsme se vydali po turisticky značených trasách na vyhlídku s názvem Sealsfieldův kámen. Cestou jsme minuli kupříkladu papírnu Devět mlýnů – zachovalý splav posledního z šesti mlýnů, které byly kdysi na Dyji postaveny. Na místě posledního mlýna byla později vystavěna papírna a dokonce i hotel Gruber. Obě stavby dnes už připomínají pouhá torza. A také jsme se prošli Kamenným mořem. Nazývají se tak velmi zajímavé a rozsáhlé svažité plochy balvanů vzniklé zvětráváním skalních masivů.
Během celého dne bylo obrovské vedro s koncem dubna se absolutně neslučující a to jsme ještě netušili, že se večer ve zprávách dovíme, že právě v tento den padly i 212 let staré teplotní rekordy. Čím stoupalo výše slunce na obloze, teplota vzduchu k tropickým třicítkám, naše tepová frekvence k infarktovým stavům a hustota vrstevnic na mapě ke zcela zpité hnědé barvě, tím jsme se stále intenzivnějším překonáváním sebe sama a zároveň šíleného kopce, blížili k vysněné vyhlídce (i když, možná by v těch chvílích někteří ten sen i rádi oželili..).
Odměna však byla vskutku monumentální. Fascinující výhledy do svěží, jarem se probouzející krajiny v mžiku vykoupily všechnu tu dřinu a malicherné naříkání, jak už nemůžeme... Najednou se snad v každém z nás rozprostřel klid, pokora a uvědomění si maličkosti člověka v poměru s nekonečnou fantazií, kreativitou a prostou nádherou přírody. Při pohledu do kaňonu nás oslepovaly odrazy sluníčka pohrávající si na hladině řeky Dyje, která se klikatí hluboko zařezána mezi příkrými kamenitými stěnami průrvy. Vše bylo tak čisté, samozřejmé a jednoduché, obrovské a krásné... Až se chce na odlehčení použít známou větičku z Werichovy pohádky Tři veteráni „Přírodo přírodo, kam chodíš na ty nápady?“
Sealsfieldova vyhlídka nás doslova překvapila, stejně jako původ jejího názvu. Je pojmenována po spisovateli, cestovateli, novináři, politiku a diplomatovi Charlesi Sealsfieldovi, který se narodil v nedalekých Popicích (r. 1793). Tento muž psal dobrodružné příběhy ze života přistěhovalců a je rovněž autorem prvních indiánek. Předpokládá se, že z jeho vyprávění čerpal i Karel May. Nejznámější z jeho románů Tokeah aneb Bílá růže poprvé vyšel v roce 1828 a to i s předmluvou amerického prezidenta Jeffersona.
I tento fakt svědčí o tom, že výlet do Národního parku Podyjí je plný nečekaných překvapení a rozšiřování si všeobecného přehledu. Apropo, vlastně hned úplně první překvapení, kvitované upřímným nadšením především dětí, nás čekalo hned v úvodu celého výletu a to když jsme na okraji obce Havraníky spatřili obrovskou, několik metrů do nebe se tyčící dřevěnou vatru. Tu zde připravili místní k příležitosti blížícího se termínu pálení čarodějnic! Taktéž, naprosto ohromující pohled.
Z nádherné vyhlídky jsme se vydali zpět do Havraníků a odtud jsme přejeli do sousedního Znojma. Vzhledem k tomu, že bylo opravdu celkem dost nepříjemné horko, skoro nikomu se už moc nechtělo vymetat památky, i když to měli mnozí v plánu. Člověk míní, počasí mění... Většina z účastníků zájezdu velmi rychle zapadla do některé z příjemných znojemských hospůdek s nezvratným předsevzetím, že si ty památky dá příště. V sobotu si každý raději dal něco málo tekutého zlata na osvěžení a dobrý obídek jako závdavek. Příjemnou tečkou byla sladká porce studené zmrzliny a hurá domů.
„Sláva nazdar výletu!“ O dešťových kapkách nemůže být řeč a o tom ostatním jste si právě teď přečetli. Zájezd byl opravdu úžasný a opět na plné čáře potvrdil starou pravdu – největší skvosty máme na dosah ruky, „za humny“ a mnohdy o nich ani nevíme!
Už za čtrnáct dnů vyráží SVČ při ZŠ V. Pavlovice na dvoudenní zájezd do Kutné Hory
a je volných posledních 12 míst – více o celém zájezdu naleznete po kliknutí ZDE.
Tak neváhejte a přidejte se k nám!
Karolína Bártová
PS: Za všechny účastníky zájezdu velmi děkuji jmenovitě Ing. Lence Bukovské za perfektní organizaci, trasu, program a šťastný a bezpečný návrat domů :-)!
Fotogalerie z výletu do NP Podyjí * I. - otevřete kliknutím ZDE
Fotogalerie z výletu do NP Podyjí * II. - otevřete kliknutím ZDE
První lanová lávka přes řeku Dyji vedoucí k vinicím Šobes
Foto © 2012 Karolína Bártová
30-04-2012-BK