Je tu březen a já se ve svých vzpomínkách vracím k okamžikům,
které tvořily mých dosavadních šest měsíců v Německu...
Můj odjezd v září 2014 byl lemován vzrušujícími okamžiky. O svém odjezdu a hostitelské rodině jsem se dozvěděl až týden před plánovaným odjezdem. Tehdy jsem byl ohromně šťastný, že se vůbec našla rodina, která by se mě ujala. Informaci, že u ní můžu zůstat jen do poloviny října, jsem bral jako vedlejší. Po napínavém příjezdu do Frankfurtu nad Mohanem jsme se kvůli stávce na dráze vydali k Hamburku s několikahodinovým zpožděním.
Moje hostitelská rodina byla pracovně hodně zaneprázdněná a v průběhu času jsem zjistil, že vůbec neodpovídá mé představě o typické německé rodině. Jejich syn, který byl od srpna s organizací AFS v Peru, se kvůli nepředvídatelnému rodinnému neštěstí musel vrátit domů. I přes málo místa a času byl pro mě čas strávený s v pohostinnosti této rodiny jedna velká zkušenost. I přes nepřízeň osudu člověk dokáže být šťastný s tím, co má.
Před odjezdem do Německa bych své znalosti němčiny označil za dostačující k porozumění. Od spolužáků se mi hned ze začátku dostalo hezkého přijetí. Na mé škole je tucet studentů, kteří strávili rok v zahraničí, takže se dokázali dobře vcítit do mé pozice a ze začátku mi pomáhali se ve škole zorientovat. Nečekal jsem, že se se mnou bude každý hned bavit, ale co dva týdny jsem byl s novými kamarády venku, čehož jsem si moc vážil a vážím.
Škola byla pro mě místo, kde jsem se snad nejvíc nestačil divit, jak je to jiné než u u nás. Celý rok v Česku před odjezdem jsem se v duchu připravoval, jaké to asi bude v německé škole, a jako srovnání jsem měl české školství. Německé školství mi připadá jako pohodovější a svým způsobem banálnější, přesto ale žáky učí prosazovat si svůj názor a respektovat názor druhých.
Potřeboval jsem alespoň dva měsíce, než jsem si na „více mluvení v hodině“ zvykl, ale jsem si jistý, že právě toto mi bude v Česku asi nejvíce chybět. Po celou dobu jsem otevřen všem podnětům a v rámci tohoto postoje jsem se už v září rozhodl hrát rugby. Smysl hry a její pravidla byly pro mě první měsíce v Německu velkou motivací: Člověk sám nic nezmůže. Vždy dopředu a nikdy sám.
Rok postoupil a nadešel prosinec, asi nejtěžší měsíc mého života. Moje hostitelská rodina mi náhle oznámila, že kvůli jejich synovi, se kterým chtějí strávit více času před jeho návratem do Peru, je musím opustit a jít do nové rodiny. I tak to od nich bylo ale velmi laskavé, místo do října jsem tam mohl být až do prosince. Jenže to bylo jako bych ztratil kus jistoty. Hned jsem se ale dal do hledání, vytvořil jsem si plakát, oslovoval spolužáky, učitele, spoluhráče. V konečném důsledku jsem měl na výběr ze dvou rodin. Volba nebyla vůbec jednoduchá, ale musela být, a já jsem zvolil správně. Když to teď pozoruji s odstupem, jsem velmi vděčný, že jsem mohl poznat dva životní styly, kterými moje dvě hostitelské rodiny žily a žijí.
Se svou „starou“ hostitelskou rodinou udržuji pravidelný kontakt a doufám, že i nadále o sobě budeme navzájem vědět.
Vánoce jsem zažil poprvé mimo domov a navíc jen po týdnu v nové hostitelské rodině. Vůbec to ale nebylo smutné, ba naopak. Dárky jsem dostal od své nové rodiny, od původní hostitelské rodiny a pochopitelně i od mé pravé rodiny v Česku. Jen tak na to nezapomenu.
Už od prosince jsem si stanovil cíl: v každé vyučovací hodině mluvit a hlásit se. Ve škole jsem si vybudoval pověst „jedničkáře“, takže dostávám pravidelně Whats-Up zprávy od spolužáků s otázkou, co bylo za úkol, popřípadě jeslti bych to mohl poslat. Protože ve škole mám různé předměty s různými lidmi, mám také různé skupiny kamarádů, se kterými si ale rozumím a sám pozoruji, že se naše vztahy neustále prohlubují a že mě berou opravdu jako kamaráda.
To, co mi v průběhu podzimu motivačně velmi pomohlo, byl AFS camp. Jen tam jsem poznal kupu stejně starých student z celého světa, ze kterých se mnohý stal mým kamarádem. Moje předodjezdová předsevzetí se mi plní ráz naráz. Mým přáním je teď nadále pracovat na své němčině, strávit víc času s kamarády a těšit se z krásy nadcházejícího jara a léta, které osvítí mé poslední čtyři měsíce v Hamburku.
Nikdy nebudu moci vyjádřit slovy, jak jsem za tuto zkušenost vděčný a jak si jí vážím.
To, co se událo za minulých šest měsíců v Německu, by se mi nevešlo ani do dvou roku v Česku.
Honza Míchal, toho času v Hamburku
Fotogalerii ze studentského pobytu Honze Míchala v Hamburku
otevřete kliknutím na obrázek...
_2.jpg)
Foto © 2015 Soukromý archiv studenta Jana Míchala
18-03-2015-BK